Otřískané žluté auto zastavilo před velkou budovou a z něho vystoupil Alan. Ještě mávl kámošovi, který ho sem vezl a pak se vydal plný nadějí vstříc své nové skvělé kariéře.
Slečna v recepci měla plné ruce práce, odpověděla Alanovi na pozdrav, ale vlastně ani nezvedla oči od monitoru.
„Ehm... slečno, promiňte...“ začal Alan, „mám domluvenou schůzku s paní ředitelkou. Jsem Alan Mazlík.“
„Ach ano, ... “ slečna vyskočila od počítače a v mžiku byla u Alana. „Malý okamžik, hned Vás ohlásím.“
Sotva to řekla, už měla v ruce telefonní sluchátko „Zuzko? Prosím tě, je tu pan Mazlík za paní ředitelkou, posílám ho nahoru.“
„Jeďte prosím do třetího patra, už jsem Vás ohlásila u sekretářky paní ředitelky.“
Alan došel k výtahu a přivolal ho... Když se po chvíli otevřely dveře, nastoupil a trochu nervózně zmáčkl tlačítko s číslem 3...
Ve třetím patře byly naproti výtahu pouze jediné dveře...
zaklepal a zevnitř se ozvalo „Dále!“
Když vešel uviděl mladou, ale celkem usedle oblečenou ženu. Stejně jako recepční, i ona byla plně zabrána do své práce....
„Dobrý den, jdu za paní ředitelkou...“ začal Alan. Sekretářka ho ale nenechala domluvit :„Dobrý den, posaďte se prosím, hned Vás ohlásím...“
Vyskočila ze židle a šla do vedlejší místnosti ohlásit ho ředitelce.
Alan se tedy posadil... myslel na to kolik asi dostane nástupní plat a co všechno si teď bude moci dovolit...
Za okamžik už byl ale zván do pracovny ředitelky...
Přátelsky ho přivítala a nabídla mu místo.
„Tak pane Mazlíku, jsem ráda, že Vás poznávám.“
Posadil se a nenápadně si ji prohlížel.
„Děkuji paní ředitelko, jsem rád, že se mohu ucházet o místo ve Vaší společnosti.“
Usmála se... „Ano, ale je to velmi náročná a zodpovědná práce, máte nějaké reference?“
Alan se zmínil o svých studiích, ale o tom, že univerzitu vlastně nedokončil pomlčel.
Ředitelka zběžně prohlédla jeho velmi stručný životopis. Nezdálo se, že by byla moc nadšená.
S klapnutím zavřela desky.
„Pane Mazlíku, myslíte si, že máte dostatečné zkušenosti na tak důležité místo? V životopise neuvádíte žádnou praxi.“
„Paní ředitelko,“ začal Alan odhodlaně... „dejte mi příležitost a dokážu Vám, že na tu práci stačím.“
Ředitelku to zřejmě přesvědčilo: „Dobrá, zkusíme to s Vámi. Pojďte teď se mnou ukážu Vám Vaše pracoviště.“
Alan ředitelku následoval k výtahu a prohlížel si při tom její dlouhé nohy.
Sjeli o dvě patra níž a ocitli se ve velké hale.
Kóje obsazené úředníky civícími do počítačů Alana docela vyděsily.
O co větší bylo jeho zděšení, když ho ředitelka do jedné z kójí usadila a s přáním hezkého dne se s ním rozloučila. Takhle si přece své nové pracoviště nepředstavoval...
Sotva se za ředitelkou zavřely dveře výtahu, přišel Alana přivítat jeden z jeho kolegů.
„Zdar, jsem Jonatán a ty?“
„Alan.“
„Tak vítej. Jak se ti líbí tvůj chlívek?“
Alan jen pokrčil rameny.
„Hele, nevadí ti tykání, viď? Mimochodem nejlepší obědy mají vedle v hotýlku, můžeš se k nám přidat jestli chceš. Většinou chodíme v jednu.“
„Rád, díky.“ odpověděl Alan.
Jonatán si Alana zkoumavě prohlédl a pak ještě tiše dodal: „Jo abych nezapomněl, dej si pozor na ředitelku, je dost nebezpečná!“
Alan sice nechápal proč to říká, ale nechtěl se hned vyptávat. Nevěděl jestli může Jonatánovi věřit.
***
Čas rychle utíkal. Při obědě se seznámil s kolegy a jakmile odbyla čtvrtá hodina - padla.
Vypnul počítač a šel se ubytovat do hotýlku.
Dal si lehkou večeři - společnost mu při ní dělali další hoteloví hosté.
Sotva dojedl, objevila se vedle něho jeho nová šéfová.
„Co vy tady Alane? Ubytoval jste se v mém hotýlku?“
Krásná a ještě k tomu bohatá... pomyslel si Alan...
„Paní ředitelko, ....“ začal.
„Mimo kancelář mi přece nemusíte říkat ředitelko...“ přerušila ho.
„A víte co? Můžeme si tykat, jsem Dáša.“ řekla mile.
„Alan, těší mě. Máte krásné jméno, totiž... máš...“ Alan se mile usmál.
„A ty jsi zase moc milý. Řekla bych, že máš i na víc než jen na obyčejnou kancelářskou práci.“ lichotila mu Dáša. „Vlastně by ses docela dobře hodil na místo mého osobního asistenta.“
Byla tak milá.... chovala se k Alanovi jako by se už znali léta.
Alan se sice divil, ale Dáša se mu líbila a když ještě zmiňovala, že by mu snad mohla dát lepší práci, probudil se v něm velký zájem o ni.
„To bych opravdu rád...“ Je tak úžasná, pomyslel si Alan
Povídali si celé hodiny a na sklonku večera už se objímali jako přátelé.
A nejen objímali... Dáša se na Alana dívala tak mlsně, že...
...prostě nevydržel a políbil ji. Všechno se seběhlo tak rychle... Alan si připadal neodolatelný... jak se na něj dívala... takhle s ním ještě nikdy nikdo neflirtoval... TAKHLE teda vážně ne...
Ještě než nastala noc skočila mu do náruče a zašeptala mu do ucha číslo svého pokoje...
Měla zvláštní kouzlo a on mu zcela podlehl.
Vynesl ji v náručí do schodů a po chvíli hledání našel její pokoj.
Začali se líbat...
… a pak.... nechali průchod svým vášním...
další díl...