Musím se taky trochu věnovat Punťovi a Bele, pomyslela si Eva když dorazila domů.
Dala si sprchu a převlékla se do sportovního.
Vyšla z koupelny v teplákové soupravě a Bela na ni zvědavě koukala.
„No tak Belinko, pojď půjdeme ven. Tak pojď honem.“
Bela zabušila ocáskem do nového koberce a vzápětí se už řítila ke dveřím.
„Pomalu, ty můj koníku!“ něžně ji okřikla Eva.
Vyšly ven a Bela zamířila rovnou na sousední zahradu.
„Ty jsi moje chytrouška, viď. Jakpak víš kam jdeme?“
Bela se na ni otočila s trochu vyplazeným jazýčkem, vypadalo to jako široký úsměv. Chybělo už jen, aby mrkla jedním očkem.
Punťa ležel před svou boudou, hlavu položenou na tlapkách... tolik se mu stýskalo po páníčkovi...
Jakmile si ale všiml Bely, rázem byl na nohou...
Belinka se k němu hned rozběhla (měla opravdu šťastný výraz)...
Punťa úplně ožil, začal Belu hned očichávat... a ona zase jeho.
Eva je nechala chvíli hrát a sama si udělala pohodlí na lavičce...
Pak se ale Eva zvedla a vesele je oslovila... „Tak co vy dva uličníci? Kdopak mi přinese klacíček?“
„No Belinko... Punťo... 'klacíček!' “
Bela se rozeběhla do kouta zahrady, kde se na zemi povalovalo pár klacků - menších větví, které vítr olámal ze stromů...
A také Punťa kamsi odběhl...
Za okamžik byli oba zpátky. Bela přinesla klacík... Punťa si ale povel vyložil jinak a položil na zem před Evu svou oblíbenou pískací hračku...lehl si a rovnou si s ní začal hrát...
„Hooodná Bela“ pochválila ji Eva... Hooodný Punťa“, na Evině tváři se objevil pobavený úsměv...
Punťo, zůstaň! ... Belinko, aport!“ vyslovila Eva povely a hodila klacek, který přinesla Bela daleko před sebe...
Punťa na nic nečekal a vyrazil za klacíkem... Bela ale byla šikovnější, chytila klacek ve výskoku a už ho nesla zpátky Evě...
"Hodná! Jsi moje šikulka!" ...usmála se Eva na Belu.
Teda ten Punťa snad neumí ani zůstaň , pomyslela si Eva. Co s tím?
„Víš co, Punťo?...“ Eva se sklonila k Punťovi a vzala jeho hlavu do dlaní... „...co kdybychom se chvilku učili? Co ty na to?“ Pohladila ho a Punťa zavrtěl ocáskem.
Bele půjčili Punťovu hračku, aby se nenudila a Eva začala Punťu učit...
Šlo to pomalu, Punťa nebyl tak chytrý jako Bela, ale měl do učení chuť a to bylo to hlavní...
„Zůstaň!“ opakovala Eva dokola... ale sotva poodešla, Punťa popošel za ní a nechápavě se na ni díval...
„...no tak Punťo...ZŮSTAŇ!“ naznačovala rukama...
Teda s ním je ale práce... Eva už pomalu začala ztrácet trpělivost...
V tom to ale přišlo... no konečně! Punťa pochopil a nový povel se naučil!
Ufff... oba byli mooooc rádi...
Eva chtěla původně ještě naučit Belu 'válet sudy' ale učení Punti jí tak zmohlo, že to nechala až na jindy...
Připravila ještě Bele i Punťovi večeři – oba už měli hrozitánský hlad...
...a sama se vydala domů. Už jí taky kručelo v břiše...
...odbyla se jen toustem, na přípravu jiného jídla neměla už prostě sílu.
Bela s Punťou si navzájem olízli čumáčky... Bela by si ještě ráda hrála, ale Punťa už byl hrozně unavený...
Zalezl si do boudičky a vmžiku usnul.
Venku se setmělo a Eva volala Belu: „Belinkooooo domů!“
Bela se ještě otočila na Punťu, jako by mu dávala dobrou noc a pak už poslušně odťapkala za svou paničkou.
Doma se uvelebila ve svém pelíšku a během chvilky už taky spokojeně oddychovala.
Eva si ještě chvíli v posteli četla jednu z těch zajímavých knížek od profesora Lišky, ale dlouho to nevydržela... Začaly se jí zavírat oči... zívla a zavřela knížku.
Za okamžik jí zmohla únava.
Skoro hned se ze spaní začala usmívat...
Copak se jí to asi zdálo?
další díl...