Bela se probrala v Evině posteli. Podívala se provinile na Evu, ale ta naštěstí ještě tvrdě spala...
Seskočila z postele. Ozval se přitom škrábavý zvuk... jak její drápky dopadly na dřevěnou podlahu...
Tiše se vyplížila ven... šla si hrát se svou kostičkou...
Probuzení bez budíku působilo na Evu jako balzám. Protáhla se a vyskočila z postele.
Dneska si musím vzít něco lepšího na sebe, pomyslela si a trochu prohrabala svůj prádelník.
Á tady je... To by šlo...
Eva nakonec vybrala ze svého skromného šatníku to, co jí na odpolední oslavu narozenin připadlo nejvhodnější... Tenhle svetr nosila opravdu ráda. Myslela si, že jí sluší.
Vyčistila si zuby a trochu si opláchla obličej. Zamžourala na sebe do zrcadla... ale bez brýlí to k ničemu nebylo...
Nasadila si brýle a trochu se pousmála... no Evčo, lepší už to nebude...
Dneska měla jít do práce až na devátou (nebýt té nehody)... chtěla ještě ráno koupit Soničce nějaký dárek...
Rozhodla se snídani vynechat a zavolala si taxík.
Jejda málem bych zapomněla na Punťu... musím se podívat jestli je v pořádku...
Punťa byl zalezlý v boudičce na zahradě, ale sotva přišla Eva, trochu pookřál. Dala mu alespoň pár psích pamlsků s vitamíny, když už nechtěl normální psí žrádlo (mimochodem docela kvalitní granule). Trochu si s ním pohrála.
„Musíš to chlapče vydržet“, řekla mu vlídně a pohladila ho, "páníček se Ti brzo vrátí".
Vypadal, že jí rozumí.
Zavřela ho zase na zahrádce a pak už upalovala k taxíku...
Prošla obchodní centrum a s růžovým králíkem v tašce se vydala do místní kavárny. Přece jen už měla hlad. Právě když se dala do řeči s nějakým cizím chlápkem, objevil se za ní Liška.
"Ale pane profesore, co Vy tady?" zeptala se překvapeně Eva.
"Dobré ráno Evo", pozdravil ji. "Chodím sem skoro každý den na kávu a někdy také hrát šachy." odpověděl přátelsky Liška.
"Ostatně zrovna teď bych si šachy docela rád zahrál", pokračoval Liška a už si to štrádoval k šachovnici, která se právě uvolnila.
Posadil se a zeptal se Evy, jestli by se nepřidala.
Když přikývla, profesor se usmál. Zřejmě počítal s rychlou výhrou (s tím, že Eva určitě šachy hrát neumí).
Za chvíli už ho ale úsměv přešel. Eva zase tak špatná hráčka nebyla a profesor měl co dělat, aby s ní držel krok.
Eva by se ráda zeptala jestli už Liška neví něco nového o té včerejší nehodě, ale při hře se neodvážila vyrušovat a navíc - říkala si, že to šetření, o kterém včera mluvil do telefonu, stejně zatím ještě nemohlo proběhnout.
Ještě chvíli hráli a pak se Liška podíval na hodinky a s omluvným gestem kývnul na Evu. "Už musím jít do laboratoře" řekl, "ale byl bych rád, kdybyste se u mne mohla, tak kolem 17 hodiny zastavit pro knihy." Popsal ještě jednou Evě kde vlastně bydlí a rozloučil se.
Eva se vydala zpátky domů. I když jí profesor zdržel, stále měla ještě pár hodin času než vyrazí k Simoně na tu oslavu...
další díl...